Neustále se přistihuju při tom, že si vyčítám všechny vlastní pocity křivdy ... Vždyť nakonec .. není to přehnaná sebelítost, hypochondrie a sobectví, že se cítím být tak často ukřivděná proto, že se ke mně lidé nechovají tak, jak bych si zrovna představovala?

Moje hypersensitivita občas překračuje snesitelné meze ... Trýzním sama sebe a občas si říkám, že je to třeba všechno zbytečné. Možná jsem vezkrze normální a veškeré psychotraumata a odchylky v myšlení si navozuju dobrovolně. Je možné být psychicky labilní maniodepresivní sociální fobik z vlastní vůle? Je možné, že takhle někde v hloubi duše chci žít?

Je to tragikomedie ... myslím svůj život. Mohl by být dobrý, kdyby vlivy mého okolí byly jiné, cítím to. Tím nechci říct, že všichni kolem mně jsou špatní a že vlastně oni ze mně udělali neurotika - fobika. Jistě za to můžou i genetické predispozice ... ale upřímně, sama dost silně cítím, že nemají vyšší, jak 30% podíl na tom, jak na tom nakonec jsem. 

Vím, že jsem psychicky na jiné úrovni než většina lidí .. ale když tak nad tím někdy přemýšlím, jsem nakonec možná docela ráda, protože vím, že je to DOBŘE! Všichni fobici či neurotici jsou vlastně ohromní realisti. Dokážou fakta vnímat trojrozměrně a ne tak zplocha, jako Ti "normální". Jestli existuje nebe, nechci se rouhat, ale jestli existuje, ...  myslím, že při zachování důstojnosti a dobra vlastní duše, ale hlavně zachování vlastního života, by měli být fobici na nejlepší cestě k tomu nejzaslouženějšímu vysvobození, věčnému míru a štěstí. Protože mají nesrovnatelně ztíženější podmínky. A kdo není senzibil či fobik, těžko pochopí o čem tady mluvím, ale faktem je, že inteligentní člověk je schopen toto alespoň respektovat. Takže není bytostně špatné být fobikem. Je to jen těžké. Ale možná je to dar ...

 26.2 15:06